Pamatuji se na to jako by to bylo včera. „Co včera? “ Jako by se to odehrálo před okamžikem. Jako by se to odehrávalo právě teď! Byla přesně taková noc. Temná, hutná a sladká. Její temnota se vpíjela do všeho včetně mne. Vdechoval jsem ji celou svou podstatou a jako malé dítě jsem se plížil stínem míříc domů, do bezpečí. Stále jsem se ohlížel, stále mě neopouštěl pocit, že mne někdo sleduje. Nebo spíše „něco“. Připadal jsem si jako kořist. Na zátylku mi vyrazil pot. Byl jsem kořist.
„Kořist – Lovec“. Neporušitelná dvojice. Dvě slova, která jsem spolu neodvratně spjata. A vždy zcela vystihují rozložení sil. Avšak – někdy se to samozřejmě může i zvrtnout a vítězství se otočí ve prospěch kořisti. Pak se z kořisti stává lovec. Vím to, znám to. Sám nyní sedím na střeše a pozoruji mladíkův zátylek lesknoucí se čerstvým potem. Přimhouřím oči, tiše se přesunu k okraji střechy a tiše seskočím za dlažbu pokrývající cestu.
Zděšeně jsem se ohlédl. Někdo za mnou byl! Cítil jsem to, zaslechl jsem to. Letmý zvuk způsobený jemným nárazem. Zrychlil se mi tep, přidal jsem do kroku. Pohled přes rameno mi odhalil temnou siluetu stojící kus za mnou. Vypadala jako by na někoho či něco čekala. Vlasy jí vlály v lehkém větru, tvář ponořenou do stínu kápě lze zahlédnout pouze jako nezvykle vybledlou skvrnu narušující temnotu. „A ty oči!“
Zastavím se. Možná abych ukázal svou jasnou převahu, že nemá šanci uniknout. Na tváři se mi usídlil úsměv, úsměv krvežíznivého psychopata toužícího po potrav
. Vítr, který profukuje úzkou uličkou, se mi opírá do zad a pohrává si s mým oděvem. Odhrnu si vlasy z čela. „Jsi můj.“
Zaplavil mne náhlý pocit beznaděje. Ztratil jsem sílu utíkat. „To, co se má stát, stane se.“ Celé mé tělo to vědělo, jen já jsem odmítal tomu uvěřit. Nevím jak, nevím proč. Ale stále jsem tam stál jak tvrdé Y neschopen se pohnout. Díval jsem se tomu přímo do očí. Třásl jsem se neschopen se ovládat. Udělal krok kupředu! „Notak.. Utíkej! Nesmíš tu jen tak čekat!“ probudila se ve mne vlna odporu, která se srazila s tou první, která se pokoušela o přesný opak. Rychle jsem se otočil a zcela bez váhání jsem se dal do běhu, jak mi jen nohy stačily. Ticho za mnou signalizovalo, že mne nepronásleduje. Žádné kroky, jen ticho. Přesto jsem nepřestával utíkat.
Zarazím svůj postup překvapen odhodláním toho mládence. Taková chuť do života, takový pud sebezáchovy, že se mi dokázal vymknout kontrole. Podcenil jsem ho. O to víc ho chci. Rozvážnými kroky, které by mohly budit dojem, že můj čas je roven věčnosti, zahnu do nejbližší uličky, kde se vnořím do tmy.
Nikde nikdo. Zastavil jsem se celý udýchaný. V boky mi píchalo, ozývala se slezina. Jedna lampa osvětlovala mé nejbližší okolí. Druhá byla až na konci ulice. Obezřetně, pokoušeje se zůstat nevidět i neslyšen, jsem se vydal kupředu. Už mi zbýval pouze kousek. Už jen jednou zatočit a zmizet ve dveřích. S pohledem upnutým k zemi s vírou „„Koho nevidím já, ten nevidí mne““ bez předchozího varování do někoho vrazím. „Prom..“ začal jsem..
„..iňte“ dokončí automaticky. Dotýkáme se pohledy. Cítím jeho beznaděj a bezmocnost. Cítím, jak se tříští jeho odhodlání, jeho svaly povolují a mysl se otupuje. Pohledem se vpíjím do jeho očí. Nedávám mu šanci, ni naději. Tentokrát už ne. Trhne sebou a hned zas ztuhne. Rukama ho uchopím za ramena, jednou rukou sklouznu a pohladím ho po vlasech. Pak ho uchopím za bradu a lehce ho políbím na rty. Pak ještě jednou. Přistoupím ještě blíž a obejmu ho.
„Néé, tohle přeci néé,“ slyšel jsem křičet ve svém nitru slabý hlásek svého vědomí, ale nic to neměnilo na situaci. Stále jsem se nedokázal pohnout. Nezvládal jsem ani myslet. Byl jsem zcela mystifikován. „Ty jeho oči!“ Jeho tělo mě obklopilo stejně jako předtím jeho mysl. Studené rty se dotkly mých. Po zádech mi přejel mráz. Nekončil, pokračoval. Vše teprve začínalo. Opět se mne dotknul svými rty, tentokráte však na krku. Ztráta očního kontaktu na mne působila jako balzám. Na jednu stranu se dostavil pocit volnosti, na stranu druhou zděšení na stávající situaci. Jazykem zabloudil k mému uchu. „Bože, pomoc!“ Pak se rychle cuknul a políbil mne přímo na krk. Až moc náruživě. Až moc hluboko. „Staň se lovcem,“ zašeptal, když skončil.
„Staň se lovcem,“ zašeptám, když skončím.
Dimitry
Zobrazit další články tohoto autora
Další články z rubriky literatura
